Večer zahájil Barton Carroll, pro mě velký objev. A přitom to jsou jen “obyčejné” písničky s kytarou a občas harmonikou. Bez nejmenšího patosu bylo Carrollovo vystoupení plné upřímnosti, skromnosti a ty písničky člověkem prostoupily hluboko, přesně tak, jak to má být.
Opak jsem pak zažil u White Hills a to mám filmy Jima Jarmusche docela rád. Prostě jsem jim to nevěřil. Navíc hudebně mě po chvíli přestali bavit a dlouhá sóla každou chvíli žeru jen Earthless.. sorry, třeba někdy příště.
Legendárním Mudhoney to pořád hraje skvěle. A kdy nehrálo? Mark Arm a spol. nás o tom opět přesvědčili. Po koncertě kolem vás Mark projde, podá vám sám od sebe ruku a zeptá se jak se vám koncert líbil… “It was awesome Mark, it was awesome…”.
